z Heneberk
CS ENG

Jezevčík standard hladkosrstý

Historie | FCI Standart | Chov

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED

„Dlužno míti to za zázračný dar přírody, že jsou jacísi psové mimovolně přírodou puzeni, by jezevce z brlohů vyháněli, kdežto jiní jsouce přítomni ani nevědí, co se tu děje," napsal v díle Misceallanea historica regni Bohemiae (1679 - 1688) český vědec doby pobělohorské Bohuslav Balbín. Přesně tak vystihl, že vedle „psů na veverky - veveřičníků, na skřivany, na koroptve, psů ku vyslídění zvěře, k lovení zajíců, na kance, na srnky, ku plování a přinášení zastřelených ptáků z rybníků, na křečky a k vyhrabávání ostatní podzemní zvěře" atd. jsou jamníci ani ne tak zvláštním druhem psů, jako spíše psy k určitému druhu práce. Je sice pravda, že právě touto cestou jednotlivé skupiny a plemena loveckých psů vznikaly, jak ovšem konstatuje ještě v roce 1883 J. V. Černý ve své slavné Myslivosti: „Jezevčíci nečiní zvláštní druh mysliveckých psů; i z rodu hlídacích, zvláště pak z ovčáckých, bývají výteční jezevčíci." Přesnější je však charakteristika jezevčíků z roku 1898, v níž se říká, že „jamníků používá se i k honění rozličné zvěře, nejvíce zajíců a srnců, někteří slouží i za barváře".
Ke specializaci většiny loveckých plemen či jednotlivých skupin loveckých psů docházelo zpravidla v přímé souvislosti se způsobem lovu, který měnil a zdokonaloval své formy od prostého štvaní až po vysoce náročné, kombinované lovy s dravci, vyumělkovaný parfors, hony do sítí nebo vystavování v páru atd., přičemž základem vždy zůstávali dávní honiči. Jinak tomu není ani u jezevčíků, psů na krátkých nohou, tedy stojících nízko u země - francouzsky řečeno basset, aby se dostali do nory a mohli pracovat v zemi, latinsky (a potažmo anglicky) in terris. Jamníci neboli jezevčíci byli tedy tou částí nízkonohých, přesněji řečeno „velmi nízkonohých" honičů, kteří se specializovali jako norníci. A to už velmi, velmi dávno, soudě alespoň podle mnohých kreseb již z doby starověkého Egypta, např. na náhrobním kameni hornoegyptského panovníka Enjotefa II. (konec 2. tisíciletí př. n. 1.) v údolí Assasif u Théb.
Právě nálezu této kresby psa, silně připomínajícího jezevčíka, který je zde označen jako „tekel", vděčí zřejmě dnešní jezevčík za jedno z řady svých současných jmen - Teckel, Dachsel, Dáxer a konečně Dachshund. Obdobně jako u většiny ostatních plemen loveckých psů souvisí i vydělování jezevčíků, už nikoli pouze podle pracovního zaměření, ale také jako samostatného plemene, s rozvojem chovu a lovu drobné zvěře ve střední Evropě v 18. a 19. století, kdy se jezevčíci formovali na kontinentě souběžně - a za vzájemného vlivu, o čemž svědčí zejména drsnosrstá varieta - s teriéry na britských ostrovech. Tři rázy srsti ukazují jednak na značnou „starobylost", tedy původnost plemene, jejíž obdobu nacházíme zejména v případě drsnosrsté variety i u francouzských basetů (VENDÉESKÝ HRUBOSRSTÝ BASET) nebo některých dalších honičů (ŠTÝRSKÝ DRSNOSRSTÝ BRAKÝŘ), jednak i na určitou spřízněnost s těmito plemeny a skupinami; u dlouhosrsté variety se projevil zřejmě vliv některého ze starších, tzv. land nebo field španělů.
První standard jezevčíka byl vydán v roce 1879, kdy chov v Německu řídil Spolek pro zušlechťování plemen psů a vzápětí specializované kluby: nejprve od roku 1888 německý, od roku 1894 rakousko-uherský, v roce 1895 byl založen klub v USA, o rok později v Holandsku a v mnoha dalších zemích, neboť postupem doby si jezevčíci všech velikostních rázů i druhů získávali stále větší popularitu, která je řadí k nejoblíbenějším a nejpočetnějším psům světa.
Živí, pohybliví, energičtí a ostří lovci jsou doma originálními, více než chytrými, přítulnými společníky, kteří však nikdy neztrácejí svoji osobitost a jistou míru nezávislosti.

 


Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /var/www/vhosts/zheneberk.cz/httpdocs/application/modules/frontend/views/scripts/index/page.phtml on line 7


hlv
TOPlist Valid XHTML 1.0 Strict Valid CSS! design & code (c) 2007 Miki & Stoky | admin